Moskva

Moskvu jsem měl tu čest navštívit dvakrát: poprvé v době Gorbačovova obrození, podruhé v roce 2005. Poprvé to bylo jen na skok, po druhé na celý týden. Dojmů mám mnoho.

1. Počasí

Náš týdenní pobyt vyšel shodou okolností na období extrémních mrazů, a to i na ruské poměry. Energetická situace byla na hranici kolapsu, zprávy informovaly o omezování výroby některých podniků. Hotel Kosmos, veliký až obrovský, jak se na hlavní město bývalého SSSR sluší, byl nicméně přetopený. V pokojích bylo horko, muselo se větrat - ale opatrně, protože venku se držela teplota kolem -20°.

Skutečně, dvacetistupňové mrazy nepolevovaly ani přes den. Teploměr nad vchodem do stanice metra se vyšplhal nejvýše na -18°. Pro mě, zimomilce, to byl úžasný zážitek. Sníh ležel všude, jen hlavní silnice byly holé. V takové zimě se ani ve městě netvořila břečka, jen sníh a led. Vycházení ven bylo až rizikové - nestačilo mít jen ruce v rukavicích, musely být v rukavicích a ještě zastrčené v kapsách, jinak mi mrzly. Fotit se muselo rychle, pár záběrů, uklidit foťák a ruce zase do rukavic a do kapes a rozehřívat. V jednom z parků, kudy jsme chodili na výstaviště, byla okružní cesta proměněna na kluziště, kde se Moskvané ve volném čase proháněli na bruslích. Plochý terén lákal k vyjížďkám na běžkách - no prostě paráda.

2. Proměny společnosti

Co se týče, abych tak řekl, politicko-hospodářské situace, působila Moskva poněkud chaoticky. Jakoby zde chyběla dříve tak proslulá centrální koncepce. Moskva je nyní místem, kde žijí vedle sebe protichůdné ideologie. Ta komunistická tedy spíš jen přežívá v podobě různých symbolů, soch a nápisů, které nebyly šmahem strženy tak jako u nás, ale stojí dál, jakoby ponechány svému osudu. Na věžích Kremlu stále svítí rudé hvězdy, ale Vladimíru Iljiči rozkročenému na zdi Muzea kosmonautiky kdosi vytesal hákový kříž na čelo - a nikdo to neřeší. Kdysi slavný areál Výstavy úspěchů sovětského hospodářství je proměněn na velkotržnici, kde trhovci prodávají všechno, co si lze představit - od použitých mobilů přes tradiční Matrjošky až po busty Stalina.

Skutečně se zdá, že Moskvu ovládl jakýsi živelný kapitalismus - nejen svítící reklamy světových značek, ale zejména zástupy malých prodejců lemujících každý podchod. Nejvíce letí mobily a cédéčka. Také bývalý státní obchodní dům na kremelském náměstí se stal velkou tržnicí, ovšem tato je na úrovni, hostuje především luxusní módní butiky.

Neměl jsem možnost navštívit velké hypermarkety, ostatně jsem ani žádné neviděl - předpokládám, že jsou postaveny spíš někde na periferiích poblíž dopravních tepen. Malé "sámošky" na ulicích však byly velmi dobře zásobeny potravinami a nejrůznějšími pochutinami. Oblíbil jsem si turecké pivo "Efez". V samoobsluhách jsem si povšiml také lelkulících pracovníků ochranky a také zamykacích boxů, do nichž je možno si odložit nepotřebné tašky a při odchodu si je opět vyzvednout. A to prosím zdarma! Komerční náladu současného Ruska naznačovaly i reklamy v televizi - bylo jich dost a lákaly zákazníky právě tak vlezle jako kdekoli na západě.

3. Chrám

Kromě post-komunistické a komerční tváře současné Moskvy jsem měl možnost malinko poznat i další, na první pohled skrytou. V neděli jsem zavítal do jednoho z mnoha pravoslavných chrámů, které jsou tak trochu utajené v obklíčení vysokých obytných bloků. Uvnitř bylo příjemně teplo a hlavně nacpáno lidmi.

Pravoslavná bohoslužba je jiná, řekl bych taková decentralizovaná. Uvnitř chrámu probíhá současně několik aktivit, a návštěvníci si zřejmě volí, u čeho chtějí být. Kvůli tlačenici jsem se dopracoval jen k vedlejšímu výklenku, kde mladý kněz ohnivě kázal k naslouchajícím. Následovaly modlitby za potřeby jednotlivých lidí - zájemce přišel ke knězi, svěřil mu nějakou žádost, kněz pak přes něj přehodil jakýsi kobereček a pomodlil se za něj. Zatímco jsem pozoroval toto dění, odněkud z hloubi chrámu se ozýval liturgický zpěv a lidé ustavičně proudili tam i zpátky. Vyšel jsem ven do zasněženého sídliště, s nejistým pocitem se vyhnul několika žebračkám a odkráčel pryč. To bylo setkání s ruskou křesťanskou tradicí, dosud čile živou.

4. Ruský člověk

Na závěr jsem si ponechal pár dojmů ze samotných Moskvanů. Byli spíš uzavření, mlčenliví, tak trochu medvědi - pravý opak společenských a přátelsky se tvářících Američanů. Dokonce ani prodavači nejevili žádné nadšení, když jsem se objevil v jejich krámku. Mlčeli i taxikáři, kteří nás vozili; z jejich tiché vyrovnanosti je nevyváděly ani dopravní zácpy. Tam, kde by Čech spustil proud stížností a nadávek, Rus mlčel a trpělivě čekal. Možná, že jsou tak naučení - snášet útrapy mlčky a s klidem.

-PH- 2006