Vicenza a Benátky

Severoitalské město Vicenza leží v Pádské nížině, chráněné před studenými větry hradbou alpských hřebenů. Ty jsou z Vicenzy skutečně na dohled.

Vicenza je středně velké město se starobylými pamětihodnostmi, jak to asi v Itálii bývá zvykem. Oproti Londýnu jsem si povšiml podstatně méně přistěhovalců a celkově lepší pořádek. Hotel byl umístěn v blízkosti americké vojenské posádky, také v nabídce hotelových televizních programů byl jinak nedostupný americký vojenský kanál a pravé americké CNN (nikoli jeho mezinárodní verze, která je jinak všude k dispozici).

Město je obkrouženo dálnicí, která dvěma tunely provrtává jediné výraznější pahorky v okolí. Zřejmě stály na špatném místě. Jinak dálnice jsou v Itálii placené formou kasy na každém dálničním výjezdu. Téměř po celý týden, který jsme ve Vicenze strávili, byl vzduch zastřen oparem a čímsi lehce smrděl.

Nedalo nám, abychom nenavštívili relativně blízké Benátky. Toto vodní město je opravdu pozoruhodné a stojí za návštěvu. Vodní kanály namísto ulic jsou jedinečné. Jak to ve městech bývá, i Benátky mají své hlavní třídy s rušným provozem, ale také zastrčené a smutné vedlejší uličky. V benátském provedení to jsou úzká ramena stojaté špinavé vody tísnící se mezi otlučenými hradbami domů.

Nejznámější benátské náměstí bylo v době naší návštěvy zpola zaplaveno vodou. Davy turistů se tedy společně s hejny holubů tísnily na suchých ostrůvcích a překonávaly zatopená místa v zástupech po provizorních můstcích. Stolky restaurací v podloubí zely prázdnotou - nebylo divu, když stály ve vodě.

Když u moře, proč se nevykoupat? Protože benátské ulice k tomu nejsou zrovna nejvhodnějším místem, zamířili jsem pár kilometrů k severu na pláže známého letoviska Jesolo. Bylo již dávno po sezóně, hotely prázdné, pobřeží jakbysmet, voda však ještě celkem slušně teplá a tak jsme se nechali houpat ve vlnách. Na půlku října to bylo hezké pokoupáníčko. Druhý den jsme se při průjezdu zasněženými Alpami mohli koulovat.

-PH- 2003